V dnešní době je veškeré cestování pouhým prostředkem pro přemisťování fotoaparátu sem a tam, a všichni cestovatelé jsou v zajetí všemocného objektivu. Staromódní návštěvníci, kteří jen chtějí stát a pozorovat prostým zrakem, bývají odsouváni stranou fotografy. Ti považují za samozřejmé, že zatímco rituálně zaostřují, nikdo se nesmí hýbat ani zakrývat jejich výhled. Podivínské duše bez fotoaparátu musejí ustoupit těm, kteří jsou náležitě vybaveni, musejí postávat, zatímco probíhají snímkovací rituály, a musejí čekat na svou příležitost, zatímco poblíž zastaví plné autokary a davy turistů zamoří krajinu duchem všech automatických fotoaparátů. A obyvatelé celých zemí, když se cítí kanibalizováni, spolknuti nebo vysáti zírajícím a ocelově mrkajícím černým okem, ždímají z kanibalů maximum. Chcete snímek mého domu či velblouda? Tak plaťte!

Nic z toho by zřejmě nevadilo, pokud by se tím něčeho podstatného dosáhlo. Tedy pokud by všechno to neustálé pobíhání a cvakání spouště nakonec vytvořilo něco, co předtím nikdy neexistovalo, např. obrazy zachycené krásy nebo zvěčněné pravdy. Tak tomu ale bohužel není. Fotoaparát je jen jakousi čmáranicí na zdi převlečenou do seriózního hávu.

Fotoaparát slouží jako prostředek, jímž se na vše viditelné otiskneme pod rouškou zaznamenávání divů světa, které již byly úchvatně zaznamenány profesionály, a které se prodávají v knihkupectví nebo trafice na každém rohu. Ale jak by to doma vypadalo, kdybychom tetě Květě ukázali pohledy toskánské krajiny bez našich těl či tváří, které dosvědčují, že jsme tam doopravdy byli?

Žádný kus skály totiž není pravdivý, pokud na ní nestojím já. Žádný pomník neexistuje bez mé ženy, která se o něj opírá. Žádný chrám není zajímavý, pokud se vedle něj neusmívá můj obličej. Pomocí fotoaparátu lze vše nádherné odcizit, přivlastnit, zmenšit, ochočit, reprodukovat a pověsit na holé zdi obývacího pokoje. Snímky slouží jako důkaz pro vybraný okruh přátel, známých a členů rodiny o jedné absolutně důležité skutečnosti, která se těchto krás týká: Přišel jsem, viděl jsem, vyfotografoval jsem – proto existují.

Úryvek z článku „Amateur Photography: the World as it isn't and our Fred“ (Amatérská fotografie: Svět, jak neexistuje, a náš Fred) autorky Jill Tweedie v britských novinách The Guardian

Veškeré dnešní cestování je toliko přenášením fotoaparátu z jednoho místa na jiné a skuteční cestovatelé musejí ustoupit všemohoucím čočkám. Návštěvníci, kteří jsou dostatečně staromódní na to, aby jen tak postávali a rozhlíželi se svýma anachronistickýma očima, jsou nuceni uvolnit místo fotografům, kteří považují za samozřejmost, že když oni provádějí svůj zaostřovací rituál, nic kolem se nesmí hýbat nebo jim snad vstupovat do obrazu. Tihle podivíni bez fotoaparátu se musejí klidit před lépe vybavenými turisty, musejí počkat, než jejich rituály skončí, a musejí čekat na svou chvíli, zatímco zastavují celé autobusy a dávají nad pamětihodnostmi průchod svému fotografickému nadšení. A celé národy, které vidí, jak jsou vykořisťovány, polykány či vysávány neodbytným okem v černém kroužku, se snaží před kanibaly skrýt, co se dá. Chcete si vyfotit můj dům nebo mého velblouda? Tak zaplaťte.

Nic z toho by možná nevadilo, kdyby při tom vznikalo něco hodnotného. Kdyby se tím neustálým shonem a klikáním nakonec vytvářelo něco, co předtím neexistovalo, obrázky zachycené krásy nebo vyřčené pravdy. Bohužel se to však neděje. Fotografie je prostě graffiti s vyšším společenským statusem.

Fotoaparát je pro nás prostředkem, jak se zvěčnit na všem, co vidíme, pod zástěrkou zachycování zázraků tohoto světa, které už byly skvěle zaznamenány profesionály a které se prodávají v knihkupectvích a trafikách na každém rohu. Ale k čemu by bylo dobré ukazovat doma tetě Anežce pohlednice z Toskánska, když na tom obrázku nejsme, a nemůžeme tedy dokázat, že jsme na tom místě byli?

Žádná skaliska nic nedokazují, pokud na nich nejsme sami vidět. Žádný památník neexistuje, pokud se o něj neopírá naše žena. Žádný chrám není zajímavý, pokud vedle něj nestojíme my a nešklebíme se. Prostřednictvím svého fotoaparátu určujeme, co je krásné, přivlastňujeme si to, zmenšujeme to, ochočujeme si to a zavěšujeme si to na prázdnou stěnu v obýváku, abychom mohli vybranému publiku, složenému z přátel a příbuzných, dokázat jednu naprosto rozhodující věc týkající se těchto nádher: Viděli jsme je, byli jsme u nich, vyfotili jsme je, ergo – existují.

Z článku „Amateur Photography: the World as it isn’t and our Fred“ od Jill Tweedieové, otištěného v deníku Guardian.

Cestování je v dnešní době už jen přesouvání fotoaparátu z jednoho místa na druhé. Všemocný objektiv ovládá každého cestovatele. Pokud by snad nějaký staromódní výletník chtěl jen tak postávat a rozhlížet se, bude odstrčen urputnými fotografy, kteří považují za samozřejmé, že při obřadním zaostřování nesmí nic stát v cestě. Podivní lidé bez fotoaparátů musí ustoupit těm, co mají na práci něco důležitějšího. Musí tiše čekat, až ti ostatní dokončí své obřadní rituály, a být trpěliví, když na parkovišti zastaví autobus a na krajinu se snese polaroidový bůh. Vytřeštěné oko v černé krabičce rozebírá, hltavě polyká a vsává celé národy a jejich příslušníci se snaží vyrvat kanibalům, co se dá. Chceš si vyfotit můj dům a velblouda? Tak zaplať.

Nic z toho by snad nevadilo, pokud by výsledek stál za to. Kdyby z veškerého shonu a cvakání nakonec vzešlo něco nového, něco, co tu ještě nebylo. Zachycené obrazy nesmírných krás či sdělení hlubokých pravd. Tak to ale bohužel není. Fotoaparát je jen graffiti v seriózním hávu.

Fotoaparát je prostředek k zanechání otisku na všem, co vidíme, pod pláštíkem zaznamenání divů světa. Ty už ale nádherně zachytili profesionální fotografové a jejich obrázky se prodávají na každém rohu a v každé trafice. K čemu je ale ukazovat doma tetě Martě pohledy toskánské krajiny, když na fotce nejsme a nemůžeme tak dokázat, že jsme tam byli?

Žádná skála není věrohodná, pokud na ní nestojím. Žádná památka neexistuje, když se o ni neopírá moje žena. Žádný chrám není zajímavý bez mojí rozesmáté tváře. Díky fotoaparátu si mohu všechno přivlastnit, ovládnout to, zmenšit, ochočit a promítnout na stěnu v obýváku. Vybraným přátelům a členům rodiny tak můžu ukázat to úplně nejdůležitější, co na těchto krásách je: viděl jsem je, byl jsem tam, vyfotografoval jsem je a tady je máte!

Z článku Jill Tweedie „Amatérská fotografie: svět, jaký není, a náš Fred“, který vyšel v deníku Guardian

Fotoaparát je věrným sluhou současnosti. Doprovází nás na všech prázdninových cestách. Všichni cestovatelé se nechají ovládnout všepohlcující mocí čočky. Návštěvníci s poněkud staromódním přáním zastavit se a pouze pozorovat, jsou fotografy odstrčeni stranou. Ti s hledáčky berou za bernou minci, že při zaměřovacím rituálu se nic nebo nikdo nesmí dostat do jejich zorného úhlu pohledu. Svérázné duše bez fotoaparátu musí poodstoupit stranou a čekat, než ti lépe vybavení s přípravami skončí a nastane vhodný okamžik cvaknout spouští. Autobusy plné lidí vyčkávají, než se obzorem rozzáří bůh Blesku. Obyvatelstvo celých století vidí samo sebe rozkouskováno, pohlceno útrobmi a nasáto černým ústím zírajících kanibalích očí, které se snaží urvat co můžou. Chcete si vyfotit můj dům, nebo mého velblouda? Nejdříve zaplaťte.
Nic z toho by nevadilo, jen kdyby tohle všechno bylo k něčemu užitečné. Kdyby z neustálé zaneprázdněnosti a cvakání spouští fotoaparátu na konci vznikly obrázky zachycující krásu nebo vypovídající pravdu, jež doposud nebyla zjevena. Smutnou skutečností zůstává, že tomu tak není. Fotografie jsou společensky přijatelně udělané graffiti.
Pomocí fotoaparátu se zvěčníme u všeho, co jsme navštívili. Záminkou může být natočení Sedmi divů světa, přestože lze profesionálně natočené video koupit v jakémkoliv knihkupectví nebo trafice. Copak ale můžeme jako teta Květa, když se vrátila z dovolené, ukazovat pohlednice krajiny Toskánska, když na nich nejsme jako živý důkaz, že jsme tam byli?
Žádný skalní útvar nelze považovat za pravý, pokud před ním sám nestojím. Žádná pamětihodnost neexistuje, pokud se o ni moje žena neopírá. Žádný svatostánek není dost zajímavý bez mé, samozřejmě usměvavé, tváře. S fotoaparátem v ruce si přivlastním vše krásné, vytrhnu to, zmenším, zdomácním a pověsím na práznou zeď v obývacím pokoji, abych vybraným návštěvníkům, přátelům nebo vlastní rodině dokázal absolutně nejdůležitejší fakt: byl jsem, viděl jsem, vyfotil jsem a tedy jsou.
Z publikace „Amatérská fotografie: Svět nějak jinak a náš František,“napsala Jill Tweedieová pro britský deník Guardian.