Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | Alla stazione ho comprato un biglietto per La Spezia. Finalmente percepivo di essere in Italia. Mi sentivo forte e sicuro. Il receptionist aveva ragione: “Che notte...” A La Spezia non c’era troppo da decidere. Davanti alla stazione cresceva una siepe alta di cespugli coperti di polvere e al di sotto sbuffava il porto che ogni tanto espirava un’ondata di odori, grida e stridori arrugginiti. La Corsica diventava una squallida cartolina non inviata per me. Dopotutto ho raggiunto l’obiettivo o meglio l’obiettivo mi si è presentato davanti. Non volevo più affondare nello svisceramento di me stesso, ho aperto le finestre della mia fortezza rinchiusa e ho lasciato scorrere il flusso d’aria fresca, perché dovrei intralciargli il passaggio e inseguire la mia ombra in un cerchio? Sono tornato alla biglietteria e ho chiesto quando sarebbe partito il prossimo treno per una grande città. “Tra quindici minuti per Venezia, tra quaranta per Roma”, ho sentito dire dallo sportello. Sono andato a Venezia. Ero stato in quella città già da piccolo con i miei e mio fratello, ma non mi ricordavo niente di quella volta. Forse solo i piccioni. Mi suscitava delle fantasie eccitanti nelle quali si mescolavano la nebbia e il sole nitido, l’aria salata e pesanti misteri complicati. Sagome sfocate di Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte e Antonio Vivaldi. Sagome ancora più sfocate degli informatori del doge, gondolieri agili e maschere di carnevale. L’odore di pesce e di crepuscoli nella città umida. Mi ero accorto che non ero lontano dalla verità, ma non sapevo come la città mi avrebbe afferrato. Mi avrebbe preso e non mi avrebbe lasciato andare. Alla stazione ferroviaria di Santa Lucia, sono saltato giù dal treno e, quando sono uscito dall'edificio, ho mugolato appena. Di fronte a me è esplosa senza preavviso una città meravigliosa. Erano le undici di sera. La città mi dava il benvenuto, Canal Grande scuoteva la testa per dirmi che ci ho messo tanto tempo prima di arrivare e a sinistra il Ponte degli Scalzi mi incoraggiava a entrare, che tutto era pronto. Mi sono dovuto sedere sulle scale e ho aspettato che mi si calmasse il battito e potessi respirare. Sono rimasto tre giorni in quella città. E non importava se ero nudo o se Venezia mi aveva messo sul viso una delle sue maschere abbaglianti. Ero felice. Ero innamorato. Mi sono innamorato della città. Non descriverò e non voglio descrivere quei tre giorni. È stata una notte di nozze inebriante. Ho bevuto il mare in Piazza San Marco e mi sono lasciato guidare... |